na Blog.cz

A je to. Škola. Práce. Druhá práce. Praxe. Učení. Seminárky. Za chvíli zkouškové. Nevím nic, nestíhám. Ale stejně je to nějak fajn. Jen ten dospělácký život. Ach, ten je věru náročný a není až tak legrační.

Mám chuť na hruškový čaj. Na poezii. Mám chuť si přečíst zase Pána Prstenů. Vyrazit na výlet. Na jižní Moravu. S foťákem, piknikovým košem, užívat si západy slunce, číst přitom Skácela a být šťastná. Chci pravé jaro a vůni země po dešti. Chci tě znovu najít, jen už asi v jiné podobě. Chci mít v hlavě uklizeno. Chci zase psát jako dřív. Teď mi to nejde, slova nechtějí ven. Jsou zaseklá a nutím je ze sebe. A to je špatně.

I normální články mi nejdou psát. Vše je tak kostrbaté a nucené. Bez ladnosti, čistoty. Svádím to na počasí a na hektické období. Možná i na můj zakrnělý mozek.

A přeju Vám jen to nejhezčí...

a...mějte trpělivost(:

Někdo si zastesk

že tu dnes nejsi

že chybí mu tvá upřímnost

Snad blázen myslel by si

že si tu byl pro radost

Máš v očích rosu

a stébla trávy

a na noty se nechytáš

Věřit, že lidé jsou jen z hmoty?

To duše, ta je stoletá!

Sbírám tvůj úsměv

pro své světy

nevím, co s nimi udělám

Už nejsem z nich tak opilá.

Ztiš se!

Měsíc už zapadá,

tak nepropásni tuhle chvíli

Je to snad bláznivé,

že věřím v sliby

a že vše dopadne

tak jak má?

Že je dobré věřit v

sebe

a všemu co tě

napadá...

že už je to lepší

že se mám celkem dobře, i když jsem myslela, že to jen tak bez tebe nepůjde

že v mém životě je asi někdo další

a že díky tobě mě stojí strašně velký úsilí mu věřit...

že mě sice nedokáže rozesmát jako ty

ale nedokáže mě rozbrečet tak jako ty...(že kvůli tobě občas pláču, pořád...při myšlence, že jsi ze mě udělal to, co jsem teď...)

Slíbím ti noci

bez trhavého dechu

a mou zvláštní

neskonalou něhu

Slíbím ti život

bez svízelných cest

abych i já

tě mohla vést

Slíbím ti dny

bez zbytečných strastí

a úsměv

co nikdy se nevytratí

Slíbím ti sny

hodné každého snáře

a svoje chyby

schovám do kalamáře

Slíbím ti všechno

mé srdce můj smích

ale

chceš i ty být navždy mým...

Že prý je těžké

vidět tě odcházet

vidět tě odejít

bez výčitek

a smutku

Víš, co je ale

nejtěžší?

Vidět

jak lehký

to být

dokáže.

Už nějakou dobu přemýšlím, že bych se z toho všeho měla vypsat. Jenže nevím, jestli to pomůže, jestli to vůbec půjde - vše sepsat a neudělat to moc pateticky a uboze a teatrálně, prostě to napsat tak jak to je, jak to bylo...

Nevím, jak začít, jak pokračovat, jak skončit, ale zkusím to...

Vždycky jsem milovala poslouchání gramofonu, pití kávy (jen ne instantní, prosím!!), procházky po noční Praze, čtení básní, velkých bichlí, Hanu Hegerovou a vůbec, tak nějak vše...a nevěděla jsem, kdo by to vše dělal se mnou.

A pak přišel. A byl to přítel, který byl stejný jako já. A všichni říkali, že nám to spolu strašně sluší, a my se smáli a nechali je při tom - myslet si, že jsme spolu. A vždycky říkal, že mu připomínám jeho nejoblíbenější báseň, odhrnoval mi jemně vlasy z čela a byl to někdo s kým jsem se nebála být celý den, říkal jsi mi, že jsem nejhorší a nejlepší holka, kterou si kdy poznal.

A pak jsme najednou byli spolu. Jako pár. A miloval jsi mě, aspoň jsi to řekl. A já milovala tebe, miluju ještě teď, ale nikdy jsem ti to neřekla.

Bála jsem se. Bála jsem se, že po těch všech, které jsem vždy odehnala já, budeš ty ten první, kdo odežene mě.

Poslouchali jsme spolu LPčka, četli si, procházeli se po nocích. Milovali se, fakt jo.

Možná byla chyba miloval někoho, kdo je ještě víc zničený než vy.

Odjel si a pak ses vrátil. A řekl, že si nikdy neměl odjíždět, že chceš být jen se mnou, ale že tam byla jedna holka a že ty tohle neděláš a nikdy jsi neudělal, že nechápeš, jak jsi to mohl udělat...a chtěl si to napravit, ale já nemohla, nešlo to.

A pak jsem to chtěla napravit já, udělat ten krok...kamarádce umřela babička a já si uvědomila, že to co se stalo není to nejhorší, že se mohou stát horší věci, a tak jsem si řekla, že za pokus to přece stojí...jenže, všechno se ještě víc zkazilo...

a teď jsem tě viděla s jinou...a tak to končí

Navždy budeš ten, koho jsem poprvé strašně milovala a navždy budeš ten, kdo mě zničil.

Tak nějak ztratila se

snad ve městě teď klopýtá

a snaží se nás znova najít

Pro šedou Prahu

když je v dešti

byli jsme tři

a teď jste dva

To víš, že ztratila se

už včera dávno nebyla

Máš strach snad o ni?

Nebo snad vzpomněl sis

že já tu jsem ta samotná?

Pro zlatou Prahu

když je v slunci

jste dva

a já to nechtěla

Možná že já se ztratila

v tvých slibech, činech,

báchorkách

a ty se chováš jako bych

já vše zabila...

Jsem prostě blbá. Hrozně moc. Mám sebedestruktivní sklony. Ničim se ráda a často. Ale opravdu. Jsem ti schopná odpustit. I po tom všem, tě stále... Chybíš mi. Chci tě. Bolíš mě. Zabíjíš mě. Jak jsi na tom ty?...

Pět tisíc schovaných slz
pod polštářem

vesmírem provází
mě sedmilhář

snad bez zbytečných
průtahů mi ukáže
kde se teď ukrýváš

Pět tisíc slz
schovaných pod víčky

a v hlase náznak
trochy smutku

bez jakýkoliv
okolků
naleznu tvoji pravou
tvář
a s neskonalou důvěrou
znovu ti své
srdce dám

Ale za chvíli ano, za chvíli budou opravdu pravdivé...věřím v to...

Chybíš

a není to jen pocit
beze jména

je to úskalí života
a noci v osamění

Chybíš

a ptám se všech
kam se vytratila
láska

ptám se chodníků
mé postele
smutku
a slz, který už
nejdou plakat

Chybíš

a s poledním příslibem
dobrého zítřka
není nic lepší

je tu
jen vědomí,
že bude bez tebe...

až měsíc rozteče se

a zkape ti na polštář


já budu věřit dál


na tiché rozhovory

v nočním světle

a lásku



ano lásku


křehčí než benátské sklo

než vánoční ozdoby


a na vášeň

a lítost promarněných nocí


až jiná zaklepe ti na dvěře

a ty polibek ji ve tvář dáš


já


budu žít dál


pro lásku

pro naději


déšť v horku

a žluté tulipány


pro můj svět

a věčný touhy


a pro věrnost všech dalších dní...