Září 2009

Když slova dojdou...

29. září 2009 v 16:39 | Nif... |  Další fešáci

Radost:D

29. září 2009 v 16:38 | Nif... |  Jake

Všichni se zasmějte...

28. září 2009 v 14:56 | Nif... |  Srdeční
Přijde muž k doktorovi. Že prý má deprese. Že je život tvrdej a krutej. Že se cítí v tom hroznym světe úplně sám. Doktor mu řekne, že léčba je snadná: "Do města přijel slavný klaun Pagliacci. Jděte se na něj podívat. To vás určitě rozveselí."
Muž se rozpláče.
"Ale doktore," povídá ten muž "já jsem Pagliacci."

Smějete se, že?....

Čekanka Učekaná - Příště

28. září 2009 v 14:55 | Nif... |  Srdeční

´
Přečetla jsem těch několik zpráv, který´s mi dneska napsal a je mi jako by mě někdo praštil popelníkem do hlavy a do břicha mi zavrtal motorovou pilu.

"Chci tě jako blázen, kdoví, jestli se z toho nezcvoknu, uvidíme se, lásko…"
Uvidíme se, já se nebojim.

"Zatím to zvládáme, viď, jen počasí nám nepřeje, asi nám zustane ten kancl navěky. Pa, rybko"
A já se tak těšila na deku a les, jenže letos je takový blbý léto…tak kancl a ten mám taky ráda. Máme tam postel a sprchu a taky automat na čokoládu.
"Mám ty tvoje básničky pořád v autě, aspoň je mám po ruce, v autě trávim nejvíc času"
A domu s tim nemůžeš, viď, s básničkama, který ti píše zamilovaná hysterka.

Jo, zatím to zvládám, jen zase budu dneska usínat bez tebe, jen ti zase ráno nenamažu rohlík marmeládou (meruňkovou) a potom nebudu stát na rohožce, než dojdeš k výtahu. Jen doufám, že ty se necejtíš tak bídně, jako já.



Políbila jsem tě na rozloučenou a vystoupila z auta. Ze zadního sedadla jsem vzala svou kabelku a dva do sebe zasunutý kelímky od čokolády s odpadkama. Nastrkali jsme do nich použitý gumičky a papírový kapesníky, co jsem tě s nima utírala. Tohle smetí v autě nenecháváme. Chvilku jsem pak stála na přechodu, dokud´s neodjel. Vždycky ti ještě musim zamávat do zpětnýho zrcátka. Doma jsem začala z toho smutku trošku rekapitulovat. Známe se rok a dva měsíce. Za tu dobu jsme se viděli asi šestnáctkrát. V průměru spolu strávíme pět hodin. Čili jsme spolu strávili osmdesát hodin. To jsou tři celý a jedna třetina dne. K tomu připočítám každej den pět esemesek a dva maily, to je deset minut každej den, čtyři tisíce jedno sto sedmdesát minut za rok a dva měsíce, to jsou skoro tři dny času. Dohromady šest dní a kousek. Zaokrouhleme to na sedm dní, čili týden. Buf. Smutná rekapitulace. Týden mi taky vždycky trvá, než se z toho našeho setkání trošku vzpamatuju. A týden menstruuju. To nesouvisí s tim, že tě miluju, to souvisí s tim, že na život mi zbejvaj dva tejdny v měsíci, což je polovina. Že jenom dva tejdny v měsíci mě nebolí břicho. Za ten rok a dva měsíce jsem taky jednou dostala přes držku, když jsem přišla domu s kytkou a rozklepanejma kolenama. Taky jsi mi roztrhal jedny spoďáry, to patří k odpadkům, jako ta kytka. K odpadkům patří i ty použitý gumičky, kterejch

jsme vyhodili čtyřicet osm. Vypili jsme šestnáct kafí a šestnáct čokolád u vás z automatu. Dvakrát jsem ti řekla, že tě miluju a tisíckrát jsem ti to neřekla. Dostala jsem od tebe jeden prstýnek s modrým kamínkem, kterej se mi moc nelíbí, ale vůbec nikdy ho nesundavám z prstu. Vždycky, když spolu jedeme autem před tim, jsem nesvá a nebaví mě ta cesta. Když spolu jedeme autem po tom, sedim, mlčim, ruku mám strčenou pod tvým tričkem a je mi děsně blaze. Vždycky, ale opravdu vždycky se mi chce s tebou jet už pořád. Prostě tak sedět a mlčet a jet. Za ten rok a dva měsíce jsi mi dal dvě informace o svý ženě a já tobě ani jednu informaci o mým manželovi. Za ten rok a dva měsíce jsem ti ani jednou neřekla, že bych s tebou chtěla bejt furt. Ale chtěla bych s tebou bejt furt. A nemám ani jednu tvou fotku.

Políbila jsem tě na rozloučenou a vystoupila z auta. Po sedmnáctý. Dneska se mi rekapitulovat nechce. Dneska je mi výjimečně smutno. Dneska jsem neměla s sebou ani tu kabelku. Cestou domu jsem si koupila cigára a kolu u pumpy a teď myslim na to, že náš rozchod je nevyhnutelnej. Už dávno to přestalo bejt o sexu. Možná, že jsem si jen já namlouvala, že to o sexu je. Dobíjení baterek. Osvěžení každodenní rutiny. Prdlajz. Miluju tě. A to není dobře. To, co bylo dneska nebylo jen o dalších orgasmech a dalších odpadcích. Bylo to o pevnejch objetích a nevyřčených otázkách. Stěžejní otázka je: "Co dál?" A no právě, co bude dál, když ty jsi připoutanej ke svý rodině a já jen k tobě. Nejlepší bude zapomenout. Pro tebe i pro mě.

Až po osmnáctý vystoupim z tvýho auta, bude to naposledy a tenhle vztah skončí v odpadcích.



Až se příště narodim, budu tvoje žena a budeme spolu spát pod jednou dekou. Až se příště narodíme, tvoje děti budou naše a já zase nebudu psát básně a ty je zase nebudeš číst. Až se příště narodíš, zase mě najdeš. Mezi všema lidma se potkáme, ty mě pohladíš po zádech a budeš se stydět se mě dotknout a já tě povedu za ruku, však víš…víš, i potom budeš vědět, už jsme si všechno řekli i pro příště. Až v příštím životě řekneš: "ty jsi moje žena", bude to pravda a já budu šťastná i za tenhle posranej život, ve kterým milovat tě bolí.

Modlitba za Owena Meanyho

28. září 2009 v 14:52 | Nif... |  Srdeční
Když vám nečekaně zemře osoba blízká a drahá, neztratíte ji najednou; ztrácíte ji postupně a dlouho - jak plyne čas, přestanou jí docházet dopisy, z polštářů vyvane její vůně a nakonec se vytratí i z jejích šatů ve skříni a prádelníku. Stále přibývá částí, které z ní postrádáte. A jednou přijde den, kdy zvlášť silně pocítíte, že vám nějaká určitá část chybí, a tehdy si uvědomíte, že je pryč, navždycky - a pak zas přijde další den a další určitá chybějící část.

Přestávám věřit...

28. září 2009 v 14:46 | Nif... |  Srdeční
"Vidím, jak ti to sekne,
to tvé dekorum
se k tobě přisálo jak dětská pěst
nebo sasanka, ta mořská
milenka,
ta kleptomanka.
Já jsem barbarka. Pořád
ještě jsem.
Říkám, že možná přijdu zpátky.
Víš, nač jsou dobré lži. Lži
velké jako dům.

Ani v tvém zenovém nebi se nesejdem."

Možná napoví...

27. září 2009 v 19:22 | Nif...