Říjen 2009

Pro všechny...

30. října 2009 v 16:07 | Nif... |  Básně
Vim. Já vim, že takhle vůbec nepíšu, ale přišla na mě tahle nálada...

Stejně všichni
skapem na
prasečí chřipku
nebo jiný
hnusy

Spadnem jak
mrtvý mouchy
bezvládně
na zem
a bude fuk
jestli sme
udělali za život
něco dobrýho

Stejně umřem
a třeba úplně
sami ve svym
teatrálnim
smutku

Tak proč
si neříct
aspoň
jednou
pravdu

Láska přece
neni
vyspat se
s tebou
a pak zmizet

I děvky se
totiž
na konci
vždycky vracej
domů

Láska přece
neni
volba
ani výhra

a život je
a bude boj
a něco děsně
krásnýho
a nesmyslnýho

a ani ty ho
prostě nezvládneš sám...

Nejsem zelenou na tvém semaforu...

30. října 2009 v 15:52 | Nif... |  Denní zápisky
Asi v poslední době trpim nějakym sebemrskačskym komplexem, jinak si totiž neumím vysvětlit, proč na Tebe pořád myslim. Když ono je těžký na Tebe nemyslet, když jsi pořád se mnou. Když jsi kamarád. Jo jasně, takhle to i zůstane. Je to vzájemný...aspoň to tak často vypadá. Jenže udělat ten krok dopředu je strašně těžký. Nechci tě nikdy ztratit. Radši budu navždy Tvoje kamarádka než abych Tě už nikdy nesměla obejmout nebo rozesmát...(jsi ráno, co mám zakázáno)....Bolí to, bolí vědomí, že nikdy nebudeš můj...(jsi cukr i sůl, jsi nic, jsi víc, jsi všechno co mám na dně mý lžičky, i hřebík za mými víčky)
...chtěla bych Tě držet a nepustit...a smět Tě vždy rozcuchat...(jsi poslední výdech a věčný nádech)...a nikdy Tě už nevidět smutnýho...

Jo, jsem prostě masochista...v poslední době dost často...je toho moc...ve škole, doma, všude
(nejsem osobní komik plný fórů, tak proč to tak cítíš?)...je to období změn, na který asi nejsem připravená, období kdy mě dokáže rozbrečet i písnička, období....který pomine...

Lewis Hine

30. října 2009 v 15:34 | Nif... |  Umění

Chci křičet...

24. října 2009 v 22:05 | Nif... |  Denní zápisky
Nesnášim pocit bezradnosti. Když nemůžu pomoct a tak moc to chci. Nesnášim, když se můj kamarád řítí někam hluboko do propasti a já ho prostě už nedokážu chytit.
Mrzí mě to. Tak moc mě to mrzí...

Americký sen

6. října 2009 v 15:42 | Nif... |  Básně
Vždycky jsem se bála
tvých očí
při rozžíhání svíček
kdy všechno ztrácelo
své všední barvy
a přece jen bylo
náhle jasnější

A snad ani tikot hodin
nedokázal narušit
ticho mezi námi
tu velkou propast
do ktere padám vždy jen já.

To tys mě budil
uprostřed noci
a řešil mé chyby
ne já
ty!

To ty mě občas topíš
v slzách
a nehodláš mě
zachránit!

Chceš mě krásnou
dokonalou
bez žádné vady
a opravy
I kdybych měla obětovat
svůj mozek, cit
a soudnoust!

Chceš mě úplně jinou
a já jí nemůžu být

Jsem tvým americkým snem
který neznamená štěstí...

Je to všechno tou divnou zimou

1. října 2009 v 16:46 | Nif... |  Denní zápisky
Mám pořád divný pocity. Takový ty hnusný záchvěvy v těle nebo jak jinak to nazvat...ale to je jedno, tím se zaobírat ani moc nechci.

Poslouchám Bruce a jeho street od philadephia a píšu tenhle článek navzdory tomu, že mi moje prsty tou zimou asi upadnou. Myslim, že by to byla docela škoda.

Ve škole je to pořád o tom samém. Buď jsou tam lidi, který vás hrozně naštvou nebo je tolik učení, že se ničím a nikým nestačíte zaobírat. Maturita je holt maturita. Haha...

Ty mý ruce jsou děsně studený. Ani káva nepomůže. Ani ta teplá mikina. Rukavice nemůžu najít...

saw my reflection in a window and didn't know my own face
will we leave each other alone like this on the
streets of Philadelphia...