Možná, že ráj v němž zůstáváš, si ukradla...

14. února 2010 v 10:45 | Nif... |  Próza
Musíš vyhrát, ne jen tak projít okolo. Nejzábavnější pitomci na vrcholu žebříčku. Ty tvoje létající barvy, tvůj rodokmen. A všechny tvé lekce z historie. (Bono, Please)



Někdy jí připadalo, že létá. Ať už na nebi v podobě malého ptáčka, který přináší jaro nebo jen na ulici mezi několika krámky s cetkami. Možná, že ten její dojem dělaly pouze jeho lehké boty, které se nad chodníkem snad opravdu vznášely. Několikrát se s ním cítila být něčím lepším než ve skutečnosti byla. Měl zvláštní kouzlo osobnosti a nedokázala si ho vysvětlit. Nejraději, a dělala to většinou před spaním, si představovala, že se tak cítí, protože ji naučil taky létat. A dokonce v to i jakýmsi způsobem věřila.

Jednoho dne (mohl být přesně takový jako je tento) kráčela přesně po té samé cestě jako on. Nervózně se kousala do horního rtu a těkala očima po všem možném. Párkrát za ním klopýtla, ale nevzdávala svoji cestu. Myslela jen na jakousi duševní výhru, která mohla přijít každým okamžikem. Rychle se na ni otočil a ona, stále s teplými dlaněmi a s košíkem plným přání, spatřila v jeho očích náhlou nenávist a možná i nepatrný odpor vůči ní. Zděsila se a zůstala stát přesně na rohu té nejrušnější ulice. Pořád se na ni díval a vypadala to, že kdyby měl tu sílu, možná ji i uhodí.
" Nejsem dobrej člověk." Tu větu skoro pošeptal, ale měla stejný efekt, jako kdyby ji zařval.
" Ne, to není pravda. Lžeš." řekla a pořád nespouštěla oči z jeho tváře.
" Ale víš, vždycky si to věděla. Možná sis to jen nechtěla připustit. Jsme každý úplně jiný člověk. A ty jsi, přiznejme to, příliš dětinská."
" Začínáš mě děsit." A sklopila oči.
" Chci konečně někoho normálního. Ty si pořád něco namlouváš, vymýšlíš hloupé hry a divíš se, že je nikdo nechce hrát a přitom si ani neřekla pravidla."
" Copak něco má pravidla? Nebo smysl?" Natáhla k němu ruku. " Pojď domů."
" Ne. Ty opravdu nic nechápeš." Jeho oči už začaly být spíš jen smutné a skoro bez života.
" Ale na začátku se ti to líbilo. Říkal si, že mě miluješ proto, jak dokážu vidět svět."
" Všechno se jednou omrzí, zlato." Vzal kufr a otočil se. A ona, křehká a s poslední sílou, na něj zavolala: "Bylo to až moc krásné a ty ses jen zalekl."
Naposledy se na ni podíval a v jeho očích teď byl opravdu poznat odpor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | E-mail | Web | 14. února 2010 v 14:52 | Reagovat

Vidím v tom podobný styl jako jsou tvoje básně... :-)) A ty mě vždycky přivedou do takové podivné melancholické nálady :-)

2 Nif Nif | 16. února 2010 v 16:37 | Reagovat

Melancholické nálady jsou někdy fajn(:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama