Kouty mého života II.

3. března 2010 v 18:52 | Nif... |  Próza
/ Lidé se rodí pro spoustu věcí a úkolů. Často na ně přijdou až příliš pozdě, někdy až moc brzy. Mají spoustu potřeb a vlastností, na které můžou být pyšní. A nebo se za ně také stydět. /

Seděla v lavici a nervózně si pohrávala s tužkou. Psali písemku z fyziky na opakování z minulého roku a ona si za nic na světě nemohla vzpomenout, jak se řeší jedna úloha. Porozhlédla se po třídě a všimla si, že ostatní jsou na tom podobně. Jen Adéla psala jako blázen, měla vždycky nadání na fyziku a matematiku. V tomhle ji Tereza vždycky trochu záviděla, ona byla spíš na češtinu a dějepis, zajímaly jí umělecké styly a milovala pero, pastelky a papír. Její máma často říkala, že z ní vyroste umělec.
" Vážení kolegové odložte svá pera a odevzdejte písemky na stůl." řekl nekompromisně fyzikář. Naposledy se podívala na skoro nepopsaný papír (obsahoval spíše jen drobné malůvky) a s povzdechem se zvedla.

" Sakra, zase sem to nestihla!" Adéle mrskla propiskou o lavici. Tereza na ni jen vytřeštila oči a dál její hysterčení raději nekomentovala.
" Přátelé, děkuji vám za snahu a přeji pěkný den." Profesor odkráčel svým pomalým krokem ze třídy a mezi žáky se začaly rozvíjet debaty o testu.
" Zas sem to zpackal, vole!" řekl jeden z kluků v zadních lavicí.
" Ne, prostě se nedokáží bavit o ničem jiném. Proč jenom řeší testy a hlouposti?" zeptala se Adéla.
" Jsou to ještě děti a navíc strašně rozmazlení. Vždyť se podívej na Luboše, zase si opečovává ten svůj skvost." Zakroutila hlavou Terka a ukazovala na vysokého chlapce, který si leštil stříbrný řetěz okolo krku.
"Hm…Ale stejně je nejhezčí ze třídy." Vzdychla Adéla a raději si sbalila věci a vyšla ze třídy.
Tereza neváhala, rychle naházela věci do tašky a pádila za ní.
" Děláš si srandu? Už sis zase vzala prášek navíc, co?" zařvala na celou chodbu a utíkala za Adélou.
" Nééé. Mě nechytíš." Adéla nabrala ohromnou rychlost a zmizela při jejím hlasitém smíchu.
" Zblázním se z ní." Pronesla si pro sebe Tereza.
" To by byla docela škoda." Ozvalo se za ní. Rychle se otočila a uviděla, že tam stojí ten kluk z kvinty.
" Cože?"
" No byla by škoda, kdyby ses zbláznila."
" To jako proč?"
" Dramaťák by přišel o posilu. Slyšel jsem, že se vás málo přihlásilo." Opět ten úsměv.
" Ksakru, úplně jsem zapomněla, že je dneska první hodina!" vykřikla a rozeběhla se tak rychle, že ani nestačila postřehnout ten úsměv, který byl jen pro ni.

Otevřela dveře do malé třídy a posadila se vedle Adély. "Taky jsi mi mohla připomenout, že je to dneska."
" Radši mi řekni, co tě tak zdrželo."
" Úsměv." řekla a rozhlédla se po třídě, kde byli jen další tři lidé. Mile vypadající holka, kluk na kterého vůbec neviděla. Seděl vpředu a o něčem si povídal se starším chlapíkem, co vypadal jako jejich učitel.
" Jakej úsměv?"
" Pak ti to řeknu." Mrkla na ni.
Chlapík se zvedl. " Tak začneme? Jsem Tomáš a budu vás tady učit základy herectví. Nejdřív se představíme, potom vám řeknu nějakou teorii a pak se pokusíme i nějakou etudu."
Ta třetí holka se jmenovala Lenka a byla přesně taková jak působila. Kluk se jmenoval Štěpán a byl to přesně ten typ, který se všemi vychází a má přirozenou autoritu. Hned ze začátku si všichni porozuměli a pro Terku to bylo něco úžasně nového. Neměla moc štěstí na dobré kolektivy. Většinou narazila na jednoho dobrého společníka, ale tady si rozuměla se všemi. A i ostatní na tom byli stejně. Protože celou dobu panovala uvolněná atmosféra, uběhly dvě hodiny až příliš rychle.
Skupinka se loučila na křižovatce a Tereza si z té dobré nálady ani nevšimla, že jde na zastávku se Štěpánem.
" Páni, znám tady skoro všechny, ale tebe jsem snad nikdy nepostřehl a …"
" A to je tohle poměrně malá škola." Dořekla za něj.
" Bylo to fajn, budeš na ten dramaťák chodit?"
" Jasně, vždyť je tady konečně nějaká zábava." Úsměv se jí vytvaroval do půlměsíce.
" To jsem rád." A najednou, přes to, že má naše Země jen jeden, byly měsíce hned dva.
Těch zbylých deset minut společné cesty si povídali jako staří kamarádi. Neustále se přerušovali a smáli se profesorům.
" Tak ahoj a měj se hezky. A…a snad zítra ve škole?" zeptal se a šel ke dveřím.
" Jo, ahoj."
Když autobus odjížděl ze zastávky, ještě se na něj podívala. Přecházel přes silnici. Měl hrozně sebevědomý krok, ale jinak takový vůbec nebyl. Jediné, co měl nesporně pravdivé byly ty upřímné modré oči.

/ Jednou z těch věcí, pro které jsme tady, je láska. Nejčastěji se stane, že nás zastihne nepřipravené v době, kdy ji nejméně čekáme. A co se stane pak, když nepřijde jen jedna láska, ale hned dvě? Rozhodně nám to přidá víc starostí. /
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama