Kouty mého života III.

3. března 2010 v 18:53 | Nif... |  Próza
/Sní každý. Večer nebo ve dne. Ať už spí nebo bdí, tak pořád o něčem sní. Sníme o tom, kým chceme být, třeba i navzdory tomu, že se tím nemůžeme stát. Sníme o maličkostech, kterým můžeme vdechnout důležitost. Sníme o dokonalé kráse, která pro někoho neexistuje. O někom, kdo nás podrží, pomůže, pohladí. O princi v converskách a s pomalovanou kytarou. O dokonalejším místě. Životě./

Toho dne si vůbec nepřišla ničím výjimečná, ačkoli jako jediná v parku měla ty osobitě střelené náušnice a v rukou svírala knížku s básněmi Jana Skácela. Příliš přátelsky, ale na tak jako své srdce. Pohupovala si nohou a pomalu četla. Sedl si k ní a obrátil knihu tak, aby viděl na titul.
"Skácel. Hmm…Je chvíle, která půlí krajinu - pokorný okamžik kdy někdo za nás dýchá."
" Tu mám taky ráda. Ale nejraději mám jinou. Smlouvu."
Trošku se zamračil. " Připomeneš?"
" Někdy se stane, že lidská duše smrdí jak namoklá psí srst. Za to se nerouhám. Chci jen, aby bolest opravdu bolela a slza byla slza."
"To by bylo fajn. Ale mám pocit, že to tak nebude."
"Sním, že ano." Zavřela knihu a otočila se na něj.
"Teď vypadáš, že mi dáš nějakej morální proslov." Zasmál se.
"Štěpáne? Máš někdy strach?"
"Z čeho?"
"Že nebudeš tím, kým chceš být. Že to nedokážeš."


Ve škole všechno utíkalo až moc rychle. Začátek roku byl tatam a pomalu se blížily Vánoce. Nedělala si starosti s učením na zkouškové období. Měla hlavu plnou vymýšlení dárků. Snažila se je vždycky vyrobit, kupovala jen minimální počet věcí a vždycky musely být originální. Na tohle si potrpěla.
Adéla se prohrabávala v lavici a něco hledala. "Mám zase ten dojem, že mi opět někdo ztopil učebnici. Napadlo by tě, že se tady krade?"
Zavrtěla hlavou a dál malovala na stůl.
"Kdes včera byla? Volala jsem a ty nikde. Tvoje mamka mi řekla, že si v parku - sama. O čemž silně pochybuju."
"Ona byla doma?"
"Jo. Takže?"
"Byla jsem se Štěpánem."
"On se dostal na moje místo!" Adéla začala předstírat uraženost.
"Ne, ty jsi nejlepší kamarádka a on nejlepší kamarád."
"No dobře, ale je ti jasný, že ti moc nevěřím."
"Ani nevíš jak." Zasmála se a jemně šťouchla Adélu do ruky.

"Máš dneska čas?" Jeho hlas zněl ještě udýchaně z toho, jak ji dobíhal.
"Nevím. Možná."
"Nemáš náladu."
"Ani ne."
Kolem nich prošel pro Terezu známý kluk z kvinty a kývl jí na pozdrav.
"Kdo to byl?"
Nechápavě se podívala.
"No ten kluk co tě zdravil."
"Je z kvinty. Ani vlastně nevím jak se jmenuje." Prohodila a přidala do kroku.
"Nezdá se ti docela mladej?"
"Jsi jako Adéla. Ta taky nedá pokoj." Začala být naštvaná. Nesnášela když si z ní někdo dělal neprávem srandu a odsuzoval ji.
"Jen jsem slyšel zajímavý věci."
"Neměl bys sbírat drby."
"Hele klídek. Nemyslel jsem to tak."
"Tak nemysli. Přála bych si, abys byl pořád ten kluk, který se směje hloupostem a umí přemýšlet. Ne abys byl tímhle."
"Víš, že si strašně náladová a výbušná?"
Chvíli se na sebe dívali a pak se začali smát.
"Tak můžeš dneska?"
"Ne. Chci být s mámou. Má být doma."

Otevřela dveře do bytu a podívala se na věšák. Žádný kabát, šála. Nic. Zase tam nebyla. Naštvaně odhodila bundu, zula si boty a nasupeně přišla k telefonu. Vyťukala číslo a uslyšela ten známý zvuk, který teď byl vždy na začátku každého hovoru s její matkou.
"Prosím?"
"Mami? Ty jsi zase v práci?"
"Moc mě to mrzí, zlato! Ty víš, že bych chtěla být s tebou, ale mám tady naléhavý případ. Zachraňuju životy."
"Mami, někdy si přeju, abys občas zachránila i mě." A zavěsila.

/Sněte o čemkoli nač si vzpomenete. Hlavně to dělejte, protože je to věc, kterou vám nikdo nevezme. A ač jste několikrát spadly tvrdě na zem, tak sněte dál a věřte, že se aspoň něco splní./
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama