Kouty mého života V.

3. března 2010 v 18:54 | Nif... |  Próza
/ Výčitky svědomí. Každý z nás s nějakou žije./

-Ne. Stastny a vesely. -
Četla si tu SMSku několikrát a stále ji připadala hrozně neosobní. Byla tak odlišná od těch minulých, které zněly přátelsky a přívětivě. Ale tohle, tohle nečekala a bylo jí z toho smutno. Od "incidentu" s Danem ( musela to takhle nazvat, tu svoji náhlou slabost ) se s Štěpánem neviděla. Několikrát si říkala, že za to přece nemohla, byla hloupá a zblblá tím úsměvem a on přece nemá právo ji trestat.
Naposledy si přečetla ty dvě věty a pak je smazala. "Taky hezký Vánoce" řekla potichu a odhodila mobil na postel.


"Máš chvíli na to, abys mi řekla jaký byly Vánoce. Za chvíli jdu pryč." řekla rychle Adéla s nedočkavým výrazem.
"Musím?"
"Jo, musíš. Dělej." Její zvědavost začínala být otravná a tak Tereza radši odpověděla. "Celkem fajn. Babička umí skvělej salát."
"Počkej, tys nebyla s mámou?"
Neodpověděla, jen zavrtěla hlavou a dál si čmárala do sešitu.
"To jako byla zas v práci?"
"Hele, jdu se podívat na nástěnku. Myslím, že něco odpadá. A ty už musíš taky vyrazit, ne?"

Stála na chodbě u nástěnky a z nervozity se kousala do spodního rtu. Doufala, že ho uvidí. V hlavě si pořád dokola přehrávala omluvu a představovala si několik situací jak to asi dopadne.
"Ahoj." Rychle se otočila. Myslela si, že to je on, ale spletla se. Její zklamání bylo poznat.
"Ahoj." Se sklopenou hlavou ho také pozdravila.
"Asi mě nerada vidíš, co? Promiň, minule jsem dost přebral."
"Ne, je to v pohodě."
"A co tvůj kámoš? Nějak ho to rozhodilo."
Nevěděla proč, ale ta slova ji zabolela.
"Ten je taky v pohodě." Nechtěla se s ním už bavit, ale z nějakého důvodu nemohla odejít.
"Terez?" Lehce se dotkl konečky prstů její brady.
Zvedla k němu hlavu, teď mu viděla přímo do očí.
"Nechtěla bys někdy někam zajít?"
"Možná."
"Beru jako ano. Tak já se ozvu." Rychle zvedl ruku na pozdrav a přidal se k davu lidí, který mířil do jídelny.
"Čekal jsem, že tě nechá už ten večer. Netušil jsem, že chce ještě v tý hře pokračovat."
"Štěpáne?" nechápala jeho tón hlasu. Byl v něm hněv, možná i trochu pohrdání a ona se bála, co ještě řekne.
"Tobě to ale nevadí."
"Zlobíš se."
"Ne"
Podívala se na něj tázavým pohledem.
"Teda jo. Asi…nevím, Teri."
"Zajdeme někam po škole?" Chytla jeho ruku a prosebně se na něj podívala.
Pokrčil rameny.
"Tak aspoň napiš."
"Jo."
"Ještě dnes. Slibuješ?"
"Slibuju."

Vešla do tichého domova. Zase byla sama. Už si zvykla, ale dnes se samota prohloubila. Cítila, jak ji stahuje žaludek. Pustila si hudbu, aby alespoň nějak zahnala to ticho.
Sedla si do křesla a vytáhla si z kapsy mobil. Žádná zpráva. Povzdychla si a zapnula televizi.

/ Občas na ně zapomeneme stejně tak, jako ony zapomenou na nás. Někdy nás vnitřně užírají a my se snažíme napravit naše chyby.
Jedno ale vím jistě. Nedá se s nimi žít. Chvíli ano, ale dlouho ne. /
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama