Kouty mého života VIII.

3. března 2010 v 18:56 | Nif... |  Próza
/ Užívej si každé chvíle. Žádný okamžik se už nikdy nevrátí. Znáte také tyhle věty, ne? /



Na sobě už měla jen spodní prádlo. Jeho ruka jí klouzala po zádech, běhal ji z toho trochu mráz po zádech. Tenhle pocit nemívala. Dnes jakoby vše křičelo, aby toho nechala.
"Dane?" Jemně ho odstrčila.
"Copak, zlato?" Dál jí líbal na krku.
"Myslím, že už půjdu."
"Teď? To nemyslíš vážně!"
"Promiň." Odvrátila od něj hlavu. Bála se, že pozná strach v jejích očích.
"Pospíchám, viď?"
Zavrtěla hlavou. Políbil ji do vlasů a lehl si vedle ní.
"Nechci, aby sis myslela, že jsi jenom někdo další."
Otočila k němu hlavu. "Tohle si nemyslím." Snažila se dát těm slovům větší váhu. Lehce ho políbala na víčko a pokračovala dál přes nos, ústa a krk. Cítila, jak se zachvěl. Jeho ruka se opět vrátila na její záda, jenže teď vedla boj s podprsenkou.
"Co to děláš?"
"Ty to nechceš?"
"Co jsem asi před chvílí řekla?" Sedla si na kraj postele.
"Teď to ale vypadalo úplně jinak. Tohle mi nemůžeš dělat!" Chytl ji za ramena a povalil na postel.
"Mohl bys toho nechat?! Pusť mě!"
"Řekni mi jeden důvod, proč mám přestat."
"Protože nechci!" Tu větu skoro zakřičela. Uvědomil si, co dělá a hned ji pustil.
Sebrala své oblečení ze země. Rychle se oblékala a on mezitím jen sledoval to, co provedl.
"Přehnal jsem to."
Rázně se na něj otočila. "Vážně?!"
"Terezko." Chytl ji za ruku.
"Nech mě!" Vytrhla se mu a rychle zmizela z jeho pokoje.


Nešla, teď už běžela. Z tváří jí tekly proudy slz. Řasenku měla rozmazanou všude. Věděla, že musí vypadat hrozně, ale bylo jí to jedno. Chtěla někam zalézt, zachumlat se do peřin a na nic nemyslet, jenže domů nemohla. Její máma byla doma a nechtěla poslouchat ty otázky, kterými by ji zahrnula hned, jak by uviděla svojí dceru. Adéla odjela na chatu, tahle možnost tedy taky padla. A tak zamířila k jedinému člověku, který zbýval.

V okamžiku, kdy zazvonila, chtěla vše vzít zpátky a odejít, ale už bylo pozdě. Alespoň doufala, že otevře on a ne jeho rodiče. Nechtěla, aby ji takhle viděl ještě někdo jiný. Naštěstí otevřel Štěpán. Byl překvapený, když ji uviděl, ale jeho výraz se hned změnil po té co poznal, že plakala.
"Můžu na chvíli dál?" Zeptala se opatrně, nechtěla vypadat ještě víc zoufale.
Pokynul rukou, ať jde dál. Vstoupila do předsíně, nevěděla kam s očima a tak je nechala upřené na šedý koberec, kterým byla vyplněna celá místnost.
"Chceš o tom mluvit?"
Zavrtěla hlavou. "Možná. Teda ne. Jen by tě to rozčílilo. Jsou vaši doma?"
"Jsou na celý víkend pryč. Můžeš tu přespat, jestli chceš."
"Díky. Můžu jít do koupelny? Potřebuju se dát nějak do pořádku."
Ukázal ji cestu a půjčil ji své čisté triko. Zavřela se v koupelně a přistoupila k zrcadlu. Odraz v něm ji šokoval. Teď už se nedivila Štěpánovu výrazu, když ji uviděl. Vypadala hrozně, černé skvrny od řasenky ji lemovaly oči, byla bledá a vlasy budily dojem, že se už nikdy nedají rozčesat. Dopřála si uklidňující sprchu a pak potichu vešlo do jeho pokoje. Ležel na posteli a díval se na televizi.
"Lepší?"
"Docela. Promiň, že tě otravuju." Sedla si k němu.
"To je samozřejmost. Víš, že bych pro tebe udělal všechno. Obzvlášť když v tomhle vypadáš tak roztomile." Zasmál se a ukázal na její oblečení.
Uvědomila si, jak komicky musí vypadat v tom obřím triku a také se zasmála.
"Lehni si, podíváme se na nějaký film, dáme si popcorn a pak zalehnem. Co na to říkáš?"
"Skvělý nápad."

Leželi na posteli. Hlavu měla položenou na jeho rameni. Popcorn už byl dávno pryč a ve filmu se schylovalo k poslední scéně.
"Když si řekla, že by mě to rozčílilo, co jsi tím myslela?"
"Nic, byla to hloupost. Prostě jsem…on…To je jedno."
Rychle se na ni podíval. "Co ti udělal?"
"Jen jsem nechtěla." Sklopila oči.
"A on? Řekni, že neudělal to, co si myslím!"
Položila ruku na jeho tvář a zadívala se mu dlouze do očí. "Ne. Neudělal. Akorát se naštval."
"Je to vůl."
"Je."
"Ale stejně ho máš ráda."
"Štěpáne! Nech toho. Zase s tím začínáš. Nechci se o tom bavit."
"Promiň. Vim, že to vždycky zkazím." Bylo na něm poznat, jak vážně to myslí.
"Oba to kazíme. Dneska to všichni kazí." Smutně se usmála. Při vzpomínce na dnešní odpoledne se jí zase vrátila pochmurná nálada.
"Nebuď smutná. Ne kvůli němu." Cvrknul ji do nosu.
"Jsi můj nejlepší přítel, víš to?"
"Teď už ano. Chceš si pustit další film?"
"Chci si s tebou povídat. O všem, co jsme nestihli. Ani jsem ti neřekla, jak jsi mi chyběl, když jsi se mnou nebyl."
Chvíli se na něj jen tak dívala. Připadal jí jiný, jakoby se změnil.
"Můžu se tě na něco zeptat? Co ti udělal? Proč ho tak nesnášíš?"
"Osobní záležitost."
Zamračila se. Jednou rukou se podepřela a druhou ho chytla za bradu.
"Pověz nebo zažiješ peklo."
Hlasitě se zasmál. "S tebou? Nikdy."
"Dobře. Dělej jak myslíš." Znovu si lehla a zavřela oči.
"Můžu se taky na něco zeptat?"
"Na cokoliv."
"Proč jsi s ním nechtěla spát?"
Zvedla k němu hlavu. "Ani nevím. Nepřišlo mi to správné. Asi to zní hloupě, ale ta chvíle se mi zdála….neměla jsem z toho dobrý pocit." Trochu se zastyděla.
"A tohle je od něj?" ukázal na ruku, na které se začala dělat modřina.
Rychle schovala ruku pod deku. "To nic není. Jak se naštval, tak mě asi silněji chytl."
"Až ho potkám, tak…"
"Ne! Nic to není." Viděla, jak běsní. Oči měl upřené na jedno místo a zrychleně dýchal.
"Nechápu jak ti mohl ublížit. Jsi tak křehká, tak…" Pohladil ji po vlasech.
"Adéle měla pravdu. Ty mě…tys žárlil, viď?"
"Copak nevíš, že tě mám rád?"
"Jako kamarádku. Řekni, že jako kamarádku."
Sklopil hlavu. Zavrtěl hlavou.
"Štěpáne. Ne. Ne, to nejde. Já…" Sedla si. "Ty přece, já….nejsem pro tebe dobrá. Vždyť ty jsi skvělej kluk, nejsem pro tebe."
"A ani jeden důvod nezahrnuje to, že někoho máš. Není to divný?"
"Nechápu."
"Taky mě máš ráda. Přiznej si to."
Zavrtěla hlavou. "Ne."
Pohladil ji po tváři. "Přiznej si to."
"Ne."
Naklonil se k ní. Jen centimetr odděloval jejich rty.
"Ne."
Lehce ji políbil. "Přiznej si to."
Znovu ji políbil. Tentokrát ale naléhavěji, odvážněji než před tím.
Jemně ho odstrčila. "Štěpáne? Já…."
"Nemusíš nic říkat." Vzal její hlavu do dlaní a dlouze ji políbil. Teď ale neodporovala, naopak mu vše oplácela o to intenzivněji. Začala mu svlékat triko.
Překvapeně se na ni podíval. Položila mu prst na pusu. "Pst." Dotkla se jeho kůže, cítila jak je horká a políbila ji. Nezůstal pozadu a její triko leželo během chvíle na zemi.
Na okamžik se přestala věnovat jeho rtům a jen řekla: "Miluji tě."


/ Ale jak ty chvíle využít? K čemu jsou a co vůbec jsou zač? Jsou chvíle náhlého vzplanutí. Chvíle, kdy si něco důležitého můžete uvědomit. Okamžik pravdy. Okamžik, ve kterém můžete udělat hloupost nebo naopak zažít to nejlepší ve svém životě…Ale stačíme je zachytit? /
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | E-mail | Web | 30. března 2010 v 17:22 | Reagovat

Skvěle napsané. Četla jsem to od začátku do konce a to dělám málokdy...

2 Nif Nif | 30. března 2010 v 18:14 | Reagovat

Díky((:...snad ještě někdy napíšu pokračování:D

3 nikl nikl | Web | 30. března 2010 v 22:13 | Reagovat

Moc dobře se to čte, takys mě donutila si to přečíst celé :)) určitě napiš další kapitolky.

4 Nif Nif | Web | 1. dubna 2010 v 11:45 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se vám to líbí(:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama