Únor 2011

John Irving a jeho nejlepší první věty

4. února 2011 v 12:31 | Nif... |  Srdeční
J. Irving je moje srdeční záležitost. Miluju jeho knihy. Na otázku "proč", bych byla schopná sáhodlouze odpovědět, ale kvůli tomu teď nepíšu.
Časopis Reflex má soutěz o nejlepší první větu knihy. A pro mě to jsou  hned dvě první věty a právě od Irvinga.

"Podle své matky byl Jack Burns herec, dřív než se hercem stal, ovšem Jack si z dětství nejvíc pamatuje okamžiky, kdy cítil, že se musí chytit matky za ruku - tehdy nic nehrál."
(Dokud tě nenajdu)

"Navěky zůstane mým osudem pamatovat si chlapce s hrozným hlasem - ne snad kvůli jeho hlasu nebo proto, že to byl nejmenší člověk, jakého jsem kdy poznal, a dokonce ani proto, že zavinil smrt mé matky, ale proto, že díky němu věřím v boha; stal jsem se křesťanem zásluhou Owena Meanyho."
(Modlitba za Owena Meanyho)

Máte i vy vaší oblíbenou první větu?

Citátový titulek

4. února 2011 v 12:31 | Nif... |  Citáty
"Nejsou to pouze pokoje, ve kterých straší. Není to pouze dům. Mozek se svými chodbami hmotná místa překonává."
E. Dickens

"Co se rozprostírá za námi či před námi je nicotné v porovnání s tím, co spočívá v nás."
Ralph Waldo Emerson

"Člověk je připraven oplatit spíše příkoří než dobrodiní, protože vděčnost je pro něj břímě, kdežto pomsta je sladká."
Tacitus

"V životě, narozdíl od šachů, hra pokračuje i po matu."
I. Asimov

"Zkušenost je krutý učitel, ale poučíš se. Můj bože, poučíš se."
C. S. Lewis

"Jestli jsem tím, co mám a jestli ztratím to, co mám, kdo tedy jsem?"
Erich Fromm

William D. Tammeus

4. února 2011 v 12:24 | Nif... |  Srdeční
"You don't really understand human nature unless you know why a child on a merry-go-round will wave at his parents every time around - and why his parents will always wave back."

(Lidské povaze doopravdy porozumíte až ve chvíli, když pochpíte, proč dítě na kolotoči při každém kole svým rodičům zamává a proč rodiče pokaždé mávají zpět.)

J. Schneider - Zrza

4. února 2011 v 12:10 | Nif... |  Srdeční
Byli jsme tenkrát malí smradi.
Kolik nám to bylo?
Co já vim.
Měli jsme se rádi
- já a Zrza,
dycky dyž zavřu voči,
tak ji zase uvidím:
ty vlasy jako voheň
a ty pihy,
takovej malej, vzteklej hubeňour.

Kradli jsme spolu jabka,
závodili v pytlích
a vobčas jsme se spolu chytli
skrz nějakej hloupej fór:
Zrzi, Zrzi, co tě mrzí?
Ta zrzavá palice!

To si dycky rozšmudlala slzy
a polila mě za to z hadice.
Hrál jsem jí taky divadlo,
jen tak, co mě napadlo.
Měl jsem príma herce
uplácaný z hlíny:
mech jsem změnil na koberce
do královskejch síní
a z klacků postavil jsem trůn
pro princeznu,
pro princeznu Zrzu.

To měla Zrza ráda.
Hned zapomněla, že se se mnou hádá,
smála se a vpředu jí chyběl zub.

Jednou jsem chtěl, aby se bála.
Tak jsem nechal umřít
toho zrzavýho panáka,
ale pak jsem si vzpomněl na ten hrob,
na hrob zabitýho vrabčáka,
a byl jsem z toho celej trop.
Bulil jsem strašně.

Zrza? Ta nebyla vůbec smutná.
Tej to bylo, myslím, putna.
Nedošlo jí totiž, že je vlastně zabitá.
Koukala se klidně na motýla
a divila se, že ho nechytám.

Zrza - ta moje zrzavá palice!
Měli jsme se rádi.
Patřila nám celá ulice.

Až jednou nepřišla.
Myslel jsem, že ji nepustili ven.
Pak ji vodváželi s tátou, mámou
černým auťákem.

Ten večer jsem dlouho nešel domů,
i když jsem věděl, že budu strašně bit.
A táta mě nezbil.
Ten večer jsem prvně slyšel
jedno nový slovo,
kerý jsem předtím nikdy neslyšel:
Ž I D.