Básně

Blues o Tobě

20. února 2013 v 19:56 | Nif...
Sejmi všechna má trápení
vezmi i touhu, strach,
vášeň,
klidně i lásku

Bez studu vem si to
s radostí budu sledovat
jak odcházíš se vším
co jsem kdy
za celý svůj

dechberoucí
spontánní
milovaný

jednadvacetiletý

život

nasbírala na klikatých
kamenitých cestách

Dám ti to vše
a nebudu plakat

ty jsi to, pro co žít budu

ty jsi můj
osud,
co voní po tabáku
a Old spice

jsi lék na duši,
ikdyž ta tvá
má tolik náplastí
a šrámů

Ber si, co hrdlo ráčí
i já ti vše ponesu...

Sedm západů

13. června 2012 v 21:52 | Nif...
Někdo mě zavřel do
temné místnosti

Byl to rok
hladovění po
lidském hlase
a přítomnosti

Zavřel mě
na sedm západů
a bez lítosti

čekal
až se uprosím

(život vás někdy porazí
a nedokážu řici proč)

Blues o střízlivosti

20. února 2012 v 21:56 | Nif...
Někdo si zastesk
že tu dnes nejsi
že chybí mu tvá upřímnost

Snad blázen myslel by si
že si tu byl pro radost

Máš v očích rosu
a stébla trávy
a na noty se nechytáš

Věřit, že lidé jsou jen z hmoty?
To duše, ta je stoletá!

Sbírám tvůj úsměv
pro své světy
nevím, co s nimi udělám

Už nejsem z nich tak opilá.

Nadějná

24. ledna 2012 v 13:22 | Nif...
Ztiš se!
Měsíc už zapadá,
tak nepropásni tuhle chvíli

Je to snad bláznivé,
že věřím v sliby
a že vše dopadne
tak jak má?

Že je dobré věřit v
sebe
a všemu co tě
napadá...

Slíbím ti...

6. prosince 2011 v 12:25 | Nif...
Slíbím ti noci
bez trhavého dechu
a mou zvláštní
neskonalou něhu

Slíbím ti život
bez svízelných cest
abych i já
tě mohla vést

Slíbím ti dny
bez zbytečných strastí
a úsměv
co nikdy se nevytratí

Slíbím ti sny
hodné každého snáře
a svoje chyby
schovám do kalamáře

Slíbím ti všechno
mé srdce můj smích
ale
chceš i ty být navždy mým...

If you let me, here´s what I´ll do. I´ll take care of you.

20. listopadu 2011 v 18:54 | Nif...
Že prý je těžké
vidět tě odcházet

vidět tě odejít
bez výčitek
a smutku

Víš, co je ale
nejtěžší?

Vidět
jak lehký
to být
dokáže.

Blues pro ztracenost

10. října 2011 v 21:48 | Nif...
Tak nějak ztratila se

snad ve městě teď klopýtá
a snaží se nás znova najít

Pro šedou Prahu
když je v dešti
byli jsme tři
a teď jste dva

To víš, že ztratila se

už včera dávno nebyla
Máš strach snad o ni?
Nebo snad vzpomněl sis
že já tu jsem ta samotná?

Pro zlatou Prahu
když je v slunci
jste dva
a já to nechtěla

Možná že já se ztratila

v tvých slibech, činech,
báchorkách

a ty se chováš jako bych
já vše zabila...

Pět tisíc

5. září 2011 v 9:35 | Nif...
Jsem prostě blbá. Hrozně moc. Mám sebedestruktivní sklony. Ničim se ráda a často. Ale opravdu. Jsem ti schopná odpustit. I po tom všem, tě stále... Chybíš mi. Chci tě. Bolíš mě. Zabíjíš mě. Jak jsi na tom ty?...


Pět tisíc schovaných slz
pod polštářem

vesmírem provází
mě sedmilhář

snad bez zbytečných
průtahů mi ukáže
kde se teď ukrýváš

Pět tisíc slz
schovaných pod víčky

a v hlase náznak
trochy smutku

bez jakýkoliv
okolků
naleznu tvoji pravou
tvář
a s neskonalou důvěrou
znovu ti své
srdce dám

Ještě jim nevěřím

26. srpna 2011 v 11:17 | Nif...
Ale za chvíli ano, za chvíli budou opravdu pravdivé...věřím v to...

Chybíš

Chybíš

a není to jen pocit
beze jména

je to úskalí života
a noci v osamění

Chybíš

a ptám se všech
kam se vytratila
láska

ptám se chodníků
mé postele
smutku
a slz, který už
nejdou plakat

Chybíš

a s poledním příslibem
dobrého zítřka
není nic lepší

je tu
jen vědomí,
že bude bez tebe...


Nevěrná

až měsíc rozteče se

a zkape ti na polštář


já budu věřit dál


na tiché rozhovory

v nočním světle

a lásku



ano lásku


křehčí než benátské sklo

než vánoční ozdoby


a na vášeň

a lítost promarněných nocí


až jiná zaklepe ti na dvěře

a ty polibek ji ve tvář dáš





budu žít dál


pro lásku

pro naději


déšť v horku

a žluté tulipány


pro můj svět

a věčný touhy


a pro věrnost všech dalších dní...

Neznámá

14. července 2011 v 9:40 | Nif...
Jsi hrozně daleko a budeš tam ještě dlouho...chybíš mi.

Kolikrát řekla jsem ti ta něžná slova potmě...
cítím se tak stokrát jistější - že neuvidíš do mě

Chci být celá tvá
ne patřit jen světu

Jsem jako list
(poháněna větrem)

Chci být chráněna
před pádem
a odsouzena k letu...

Blues o bytí

23. března 2011 v 10:20 | Nif...
Ve zmrzlých hranolcích
tvých slz
nasáklých neonem
a všechnou špínou světa
probouzím svoje
tichý touhy

Máš lítost
zkyslých dnů a
smutek první
vraždy

Jen v mých očích
budeš stát za počkání
a jen pro mě budeš
navždy vonět
směsí pouličního
deště

Možná že nikdo
se už neozve
že činy už nepostačí
k tomu začít jednat

Láska ta má tisíc podob
ale smrt

víš

ta je jen jedna

Pražské blues

1. března 2011 v 21:25 | Nif...
Viděl jsi někdy
Prahu za tmy?
Je tichá jako ty
když víš, že usínám

Nevěřim na zázraky
nočních konverzací
ani na to že jednou
přijdeš a už neodejdeš

Jsme ve všem stejní
(dělá snad Bůh nás oba
přes kopírák?)

Praha je matkou mého srdce
a ty jsi její otrokář

Mohla bych být teatrální
a dělat, že se mě nic
netýká
že vše co píšu není
pravda

Nikdy se mi ale nepodaří
napsat báseň
takovou jako bych
chtěla

Bušení

28. prosince 2010 v 22:31 | Nif...
Asi už navždy budu
uvězněna
v těžkých okovech pravdy

a nespočetkrát budu
dýchat za všechny
ztracené v proudu
světa

Nic není takové
jak si představujete

a spravedlnost
ta je slepá
.
.
.
děvka

To, co nás rozděluje a spojuje

4. prosince 2010 v 19:02 | Nif...
Je krásná zima, svíčky hoří, borůvkový čaj na stole...a tak nějak...smíření se vším.


Ve vlasech vítr
a kruhy pod očima
ve všem jsme stejní
malí velcí
blázni

umělci nalhávání
rekordmani v tichý
společnosti
budeme navždy
sobě nejblíž
v největší vzdálenosti


Nejde mi to bez tebe
nejde mi to s tebou
ať tak či tak
svět se dále drolí

totiž...

to co nás rozděluje
to nás i pojí



Uvězněný pocity...

31. srpna 2010 v 21:50 | Nif...
V poslední době cítím hodně věcí, ale jakoby byly zablokované a nechtěly na papír. Takže píšu samý blbosti, nepublikovatelný blbosti, za který se stydim. Snad přijde múza a polechtá mě na tvářích a řekne, že to bude zase dobrý.

Dávám sem jen tuhle maličkost, mám ji v ntb už celkem dlouho. Ale stejně žádný zázrak...

Směšné jsou lásky
psané v románech
Princové
 - ti zmetci - 
vždy dostanou
co chtějí
 Jen my vše čtem a sledujem
zatímco nás život
míjí

Bezmyšlenkové blues

31. července 2010 v 22:39 | Nif...
Jen s trochou námahy
veškrábu do tvých snů
příběhy našich skromných
dnů

A pošetile budu přísahat
že nejsme bláhoví
že jsme jen střípky
v chmurném sousloví

Snad do soumraku
roztaje v nás zbytečnost
slov a pochybností...

Blues o smutku

31. května 2010 v 20:32 | Nif...
I v nejteplejších rukou
se budu cítit stále sama

a na svých bedrech
ponesu už navždy
břímě pravdy

Snad pro zasmání obecenstva
říkám trapné věty
a klaním se ač nikdo vlastně
netleská

I v nejvřelejších rukou
se budu cítit stále zranitelná

mé rozedřené dlaně
tolikrát cítily pach lži

A třebas vždy jsem šlapala
po cizí vině
nikdy jsem nevěděla, kdo
můj život vlastně
žije

Pasák Rogger

7. března 2010 v 23:01 | Nif...
Bylo to asi před deseti lety...
tehdy jsem znala Roggera

byl to pasák od nás
z baráku
o svý ovečky se staral
s největší pečlivostí
a láskou

Vždycky mi řikal,
že svoji ženu
miluje

Byla jsem u toho,
když ji dal
facku
(tak velkou,
že měla čtyři dny
oteklou tvář
Nějakou dobu neviděla
na jedno oko)

Potom, když od ní
odcházel
hrozně brečel...

Asi to byla pravda

Poslední ne nevěrná chvíle

2. března 2010 v 21:58 | Nif...
Někdy
se mi stává, že musím
rozdýchávat všechny ty cizí vůně z tvých kapes,
lži přetékají z tvých úst
a tvůj hlas zní něžně.
.
.
.
.
.
.
Až půjdu setmělou ulicí
s prázdnými dlaněmi
a nebudu vědět co říct,
potkám tě.
Tašku budeš mít naplněnou sny
a čokoládovými penízky.
A s trochou štěstí
mi budeš pískat do kroku(naposled).
.
.
.
To místo už navždy bude vonět tebou
a všechno mi tě bude připomínat.
.
.
.
A možná, že už pak nezažiji lepší chvíli.

Někde na začátku konce...

2. března 2010 v 21:58 | Nif...
Bylo to jak "nicneříkající" představení,
jak bezduchá televizní show.

(Ten život na špičkách zvědavosti,
maliny na každém prstu
a hlavně
osamělost v davu lidí -
doteky každého ač tě nikdo neznal)

Bylo to prostě nějak trapné,
možná že i umělé.

(A prstoklad na parapetu
ti dnes obzvlášť nešel
a to sólo určené
jen pro klavír znělo
skřípavě)

Bylo to všechno jak ve směšném
knižním braku.
Nebo jak obyčejná přetvářka.

(To tvoje "mám tě rád"
při toulání se po ulici)

Spíš jsem to jen nepochopila.

Dočkám se...

2. března 2010 v 21:57 | Nif...
Máří.
Odevzdám se ti napospas
a budu doufat,
že mě neprokleješ.
Nazvu tě mámením
a vyřknu to vždy
tak trochu neotřele.

Máří.
Na svých cestách za sebou
budu sypat hřích,
abys mě našla, kdybys chtěla.
A budu si přát,
aby ses v mém náručí,
aspoň chvíli chvěla.

Copak je tak nepochopitelné,
že tě potřebuji?
Jen malý kousek tebe a
vědět, že vše zůstane stejné.

Máří.
Jsi mé všechno
a já v to věřím,
i když se na mě díváš jinak.
Zůstanu tady
a počkám na tebe.
Možná, že ze mě zbyde jen troska.

Máří...
Mé všechno a mé nic.

Pro tvoji neposkvrněnou duši...

2. března 2010 v 21:57 | Nif...
Jsi vtíravá chuť radosti
nevinných dětí,
které snad vždycky
věřily na zázraky.

Jsi něco, co si člověk
nevymodlí jen tak
za kousek slibů a nářků.
(při posledním baletu noci)

Jsi tolik hvězd a
tolik sluncí,
které mi spadly
při posledním dějství do klína.

(ještě jednou si je všechny přepočítám)

Jsi omamná vůně
sušené majoránky,
Jsi ten kdo mi ráno
zpívá memoáry.

(Někde je pro štěstí stále místo)

Hledání v myšlenkovém poli

2. března 2010 v 21:57 | Nif...
Chytám vás
za ušpiněné ručičky
od hlíny.

Vaše sváteční šatičky
ještě nezažily
trable těhle dní.

(I já
chci najít čistotu
všech činů.
Nějací tajtrlíci
mi nezabrání v letu.

I já
hledám pošramocenou
krásu
uprostřed mých žitných
klasů)

Chytám vás
za drobounké ručky
-navždycky.

A baseballová rukavice
pohozená o kus
dál.
Básničky na každém
prstu.
Zničené vzpomínky
jen tak.
Nevidím fakticky nic
skrz tu
..............špínu.

(Pomůžu ti chytat v žitě
Nic jiného mi nezbývá)

Pouze mezi námi

2. března 2010 v 21:57 | Nif...
Pamatuješ si ještě na to
jak vybuchla nám Hirošima?
Svíčky použili místo hvězd
a ta chvíle
byla
k uzoufání
smutná
(dodnes na ni vzpomínám).

Udělali jsme pár trapných chyb.
A neměli jsme zkoušet všechno hned.
Ty okamžiky už nikdy nevrátíme zpět.

Naše láska byla...
tak nebezpečně radioaktivní
jak při katastrofě v Černobylu.
Vyvěsili jsme
pramínky snů
do oken
a vše společné nám zabral exekutor.

/Pořád nechápu
jak ti můžu ublížit
když tě objímám./

Má smuténko...

2. března 2010 v 21:55 | Nif...
Nechat se utopit
v tvých očích...
a už nikdy se nevyplakat
z nich.

/je smutek rána a
procitnutí lamp/

Pokusím se nenazvat tě
smuténkou
Bylo by až moc lehký
pořád se jen smát.
Já totiž nejsem ta
kdo matlá ti marmeládou ústa.

Víš, nejsem na sladký...
 
 

Reklama