Denní zápisky

...svět nikdy nebyl bez růží.

16. dubna 2012 v 0:25 | Nif...
A je to. Škola. Práce. Druhá práce. Praxe. Učení. Seminárky. Za chvíli zkouškové. Nevím nic, nestíhám. Ale stejně je to nějak fajn. Jen ten dospělácký život. Ach, ten je věru náročný a není až tak legrační.

Mám chuť na hruškový čaj. Na poezii. Mám chuť si přečíst zase Pána Prstenů. Vyrazit na výlet. Na jižní Moravu. S foťákem, piknikovým košem, užívat si západy slunce, číst přitom Skácela a být šťastná. Chci pravé jaro a vůni země po dešti. Chci tě znovu najít, jen už asi v jiné podobě. Chci mít v hlavě uklizeno. Chci zase psát jako dřív. Teď mi to nejde, slova nechtějí ven. Jsou zaseklá a nutím je ze sebe. A to je špatně.

I normální články mi nejdou psát. Vše je tak kostrbaté a nucené. Bez ladnosti, čistoty. Svádím to na počasí a na hektické období. Možná i na můj zakrnělý mozek.

A přeju Vám jen to nejhezčí...
a...mějte trpělivost(:

Chtěla bych ti říct...

29. prosince 2011 v 13:11 | Nif...
že už je to lepší

že se mám celkem dobře, i když jsem myslela, že to jen tak bez tebe nepůjde

že v mém životě je asi někdo další

a že díky tobě mě stojí strašně velký úsilí mu věřit...

že mě sice nedokáže rozesmát jako ty

ale nedokáže mě rozbrečet tak jako ty...(že kvůli tobě občas pláču, pořád...při myšlence, že jsi ze mě udělal to, co jsem teď...)

Je to smutné a možná i směsné, ale zemřu jim asi pod nožem, protože jenom ty máš krev mé skupiny

17. listopadu 2011 v 12:22 | Nif...
Už nějakou dobu přemýšlím, že bych se z toho všeho měla vypsat. Jenže nevím, jestli to pomůže, jestli to vůbec půjde - vše sepsat a neudělat to moc pateticky a uboze a teatrálně, prostě to napsat tak jak to je, jak to bylo...
Nevím, jak začít, jak pokračovat, jak skončit, ale zkusím to...

Vždycky jsem milovala poslouchání gramofonu, pití kávy (jen ne instantní, prosím!!), procházky po noční Praze, čtení básní, velkých bichlí, Hanu Hegerovou a vůbec, tak nějak vše...a nevěděla jsem, kdo by to vše dělal se mnou.
A pak přišel. A byl to přítel, který byl stejný jako já. A všichni říkali, že nám to spolu strašně sluší, a my se smáli a nechali je při tom - myslet si, že jsme spolu. A vždycky říkal, že mu připomínám jeho nejoblíbenější báseň, odhrnoval mi jemně vlasy z čela a byl to někdo s kým jsem se nebála být celý den, říkal jsi mi, že jsem nejhorší a nejlepší holka, kterou si kdy poznal.

A pak jsme najednou byli spolu. Jako pár. A miloval jsi mě, aspoň jsi to řekl. A já milovala tebe, miluju ještě teď, ale nikdy jsem ti to neřekla.
Bála jsem se. Bála jsem se, že po těch všech, které jsem vždy odehnala já, budeš ty ten první, kdo odežene mě.

Poslouchali jsme spolu LPčka, četli si, procházeli se po nocích. Milovali se, fakt jo.
Možná byla chyba miloval někoho, kdo je ještě víc zničený než vy.

Odjel si a pak ses vrátil. A řekl, že si nikdy neměl odjíždět, že chceš být jen se mnou, ale že tam byla jedna holka a že ty tohle neděláš a nikdy jsi neudělal, že nechápeš, jak jsi to mohl udělat...a chtěl si to napravit, ale já nemohla, nešlo to.
A pak jsem to chtěla napravit já, udělat ten krok...kamarádce umřela babička a já si uvědomila, že to co se stalo není to nejhorší, že se mohou stát horší věci, a tak jsem si řekla, že za pokus to přece stojí...jenže, všechno se ještě víc zkazilo...
a teď jsem tě viděla s jinou...a tak to končí

Navždy budeš ten, koho jsem poprvé strašně milovala a navždy budeš ten, kdo mě zničil.

Zničená

10. srpna 2011 v 11:11 | Nif...
Můžete někdy vůbec odpustit někomu, kdo vás zničil? I přesto, že ho stále milujete? Zdradils. A nevím, jak to přejít. Nesnášim tu absurditu toho, že když jsi byl pryč, tak daleko, tak jsi mi nechyběl tak moc, jako když už jsi tady. Nesnášim tu absurditu toho, že tě miluju a nesnášim zároveň. Nesnášim tě za to, že jsi byl první, komu jsem byla odhodlaná věřit. Že jsem ti odevzdala svoje srdce a byla schopná tu být jen pro tebe. Nesnášim sebe za to, že jsem už nechtěla mít zlomené srdce a stejně to zas dovolila. Nesnášim se za to, že tě vlastně ani nemůžu nesnášet. Že mi jen strašně chybíš, tak moc, že ta bolest je cítit všude. V celym mym těle. Je hmatatelná. Mám na sebe takovej vztek, že chci být jen s tebou. Ale nevim, co s tim...vždyt nevěra se neodpouští...rozhodně ne ted, tak brzo, tak strašně brzo. Čekám na další měsíc, na to, že třeba bude líp. Sakra, nechci tě ztratit. Miluju povídání si s tebou, mluvení o knihách a hudbě. Miluju jenom s tebou být a mlčet. Myslel si na to, jak mě miluješ, když jsi byl s ní? Myslel si na to, že mě zničíš? Že zničíš nás?

Život není smutný, má jen smutné chvíle...

16. prosince 2010 v 23:36 | Nif...
Smrt, nemoc, neštěstí nebo někdo tam nahoře si vybírá vždy ty nejlepší. Jak řiká Remarque "Nebe nezná vyvolených"...

Byl to jeden z nejlepších profesorů a nejchytřejších lidí, které jsem kdy měla čest poznat. Vyučoval předmět, který jsem neměla ráda. Ano, nepomohl mi si k němu najít cestu, ale čert to vem... I ten rok po tom, co mě už neučil jsme si vždycky hezky popovídali.Vzpomínám na to, jak vždy o Vánocích vzal do třídy kytaru (která nikdy nebyla naladěná) a zpívali jsme koledy... Neříkám, že brečím, neříkám, že nemám na "krajíčku". Ale smutek se přece nemůže měřit slzami.


A tak si Vás našla. Snad je Vám teď lépe, pane profesore...

Neremcejte a buďte rádi(:

2. prosince 2010 v 9:07 | Nif...
A co, že je venku menší kalamitka a jezdí jen metro? A že je hrozná zima?...Vždyť je tak krásně(:

P.S. Dnes první polovina zápočtu. Tak snad se do školy dostanu(:

život v několika bodech

13. listopadu 2010 v 14:43 | Nif...
1.
Vysoká škola je zrádná věc. Ale baví mě. Poznala jsem další skvělé lidi. Poznala jsem další zvláštní lidi. Myslím, že jsem se naučila trochu více myslet. Miluju filozofii, baví mě hebrejština, i když je tak těžká a nemám ráda latinu. A i přes potíže a neustálé učení a rozčilování, mě to baví.

2.
V poslední době mě ovládá touha nic nedělání. Chtěla bych si užít to pravé "dolce far niente" (z italštiny přeloženo jako "sladkost nineděání"), ale není čas.

3.
Těším se na Vánoce. Poprvé touhle dobou mám vymyšlené všechny dárky a už je i začínám nakupovat. Něco se se mnou děje.

4.
Miluju smích. V poslední době je lékem na vše.

5.
Múza na mě zapomněla. Nepíšu básně, nepíšu ani sem. Ale snažím se to napravit.

6.
Je hnusná zima a do toho prší. Nejhorší počasí...


Mějste se krásně!
Vaše Nif



Nový...

12. listopadu 2010 v 12:36 | Nif...
V jednoduchosti je krása. V něm je krása. Nemyslíte?(:

Tohle není konečná

17. října 2010 v 18:27 | Nif...
Design ještě není definitivní. Ještě to chce úpravy...ale to zase někdy příště(:

Rychle vyťukané

15. října 2010 v 21:00 | Nif...
Nebojte se. Žiju. A opravdu pracuju na přestavbě. Jen jde vše trochu pomaleji než jsem původně plánovala. To víte...první ročník na vysoké, snad chápete(:

Stýská se mi
snad brzy...
Vaše Nif

Za chvíli konec prázdnin...hm...

14. září 2010 v 21:53 | Nif...
Ani nevím, co pořádně napsat. Užívám si posledních 14ti dnů prázdnin než nastoupím na výšku. Ach...až budu mít chuť, napíšu vám sem moje předměty...jsem z toho janek ještě teď...mám v hlavě nápad na nový design, ale po zjištění, že to tu nějak "blbne" počkám s jeho tvorbou...takže...

mějte se
a
brzo se snad zase ozvu
Nif

Tleje to tady...

13. srpna 2010 v 11:33 | Nif...
Až příliš...já vím. Ale jsem líná cokoliv psát. Už asi týden plánuji změnu designu, tak snad se k něčemu co nejdříve dokopu. Tak tedy - až bude čas a nebudu pracovat v jednom z mých tří zaměstnání, tak se uvidíme(:...

I přes nedostatek písmen a slov
stále Vaše
Nif

Jak znát jméno titulku, když neznáte ani sebe?

3. července 2010 v 18:26 | Nif...
Skoro všichni říkají, jak holky, které mají otce "nanic" si těžko hledají partnera nebo nedokážou být ve vážném vztahu. Chybí tam ta důvěra. Že pý je ve vás vždycky ten pocit, že vás opustí , zradí a ublíží stejně jako váš otec.
Teprve teď to začínám chápat. Mám panickou hrůzu. Nevím, co odpovědět na otázku "a to je teď tvůj přítel?"…nevím nic…bojím se s ním zavést řeč na otázku naše vztahu, co jsme a co mezi námi vůbec je…svádím to na prázdniny a řikám všem "kdo by se chtěl o prázdninách vázat!"…ale něco ve mně hlodá a našeptává, že takováhle budu i po prázdninách…
Achjo…tohle jsem snad ani neměla psát a vy jste si to neměli raději ani číst….

Zdraví Nif
 …a nebojte se.

Bez fejsbůku bych nevěděla, co je realita a co ne!

3. června 2010 v 21:48 | Nif...
Prší. Prší. A prší. To, že prší si můžu v několika jiných formách přečíst skoro u každého uživatele fejsbůku. Vážně lidi, díky! Bez vás bych nepoznala, že je venku hnusně. Nemáme totiž doma okna a nevyjdu ven jak je den dlouhý.

A ano. Opravdu mám naprosto skvělou náladu. Dnes jsem se dozvěděla, že mě nevzali na mojí vysněnou žurnalistiku. Zítra mě čekají poslední přijímačky, na které se také hrozně těším. Jediné štěstí je, že už jsme přijata na jednu výšku. Jinak nevím, co by se dělo. Brigádu sehnat nemůžu a o prázdninách mě čeká několik akcí, které se bez peněz opravdu neobejdou.

Myslela jsem si, že po úspěšném složení maturity se všechny problémy tak nějak nenápadně vytratí. Ach ta má sladká naivita. Jak hloupé děvče jsem!

Víte...nechápu proš jsem píšu, když mám náladu pod psa...raději zmizím, co nejrychleji...

Mějte se...
Nif

Maturitě jsem nakopala její "hrůzunahánějící" zadek!!!

22. května 2010 v 23:07 | Nif...
Moji drazí...
Tak je po střední. Je odmaturováno. Oslaveno (i když maturitu budu slavit ještě hodně dlouho). Jsem už dokonce přijata na vysokou školu, ale ještě dvě přijímací zkoušky mě čekají...proč to také nezkusit?...Před sebou mám teď čtyři měsíce prázdnin, konečně budu mít zase čas na psaní a čtení a na všechny ty věci, na které jsem kvůli té matůritě neměla čas.

Nebudu se rozepisovat o maturitě. O tom jak jsem brečela, hroutila se a při obávaném dějepisu se na potítku usmívala, protože jsem si konečně vytáhla otázku, kterou jsem uměla. Nebudu psát ani o pomaturitním večírku. Ani o tom, jak mi někteří lidé budou tak hrozně chybět. Vím, že se s nimi ještě uvidím. Ale je to divné...Nebudu o tom psát. Možná někdy, až to více strávím. Ale zatím to nejde.


Tak...to by bylo snad vše...

(s)mějte se...až nebude takové hnusné počasí, dívejte se na hvězdy a sněte o něco víc...
...připravte se na to, že vás budu opět otravovat - pokud bude možnost a nálada
a...chyběli jste mi, víte to?

Vaše Nif


P.S. Pokusím se dát to tady do ucházejícího stavu.

V rychlosti

22. dubna 2010 v 19:39 | Nif...
Vim. Jsem hrozná. Hnusná a bůhví, co ještě...ale prostě není čas jsem psát. Věřte, že i pro vás bude maturita (zvlášť, když ji máte za 3 týdny) přednější než váš blog.

A jedna rada na závěr: nepodceňujte maturitu, ono je toho totiž vážně dost. Věřte lidem, co říkají, že se učí celej den a na nic nemaj čas, protože je to vážně pravda...už aby to bylo za mnou...

Vzpomínkové

2. března 2010 v 21:59 | Nif...
Stýskalo se mi po nich a nechtěla jsem, aby některé básně zůstaly jen tak ležet na minulém blogu...a tak jsem je sem přidala...snad vám to nevadí(:

Času je málo

6. února 2010 v 15:40 | Nif...
Zhruba za 15 týdnů je maturita - ne že by mě to nějak děsilo (ach, opravdu miluji ironii). Za posledních asi 14 dnů, co jsem se příliš neozývala, jsem byla opravdu v jednom kole - učení, příprava maturitního plesu, shánění šatů a bot, psaní seminárek do školy, které ještě ani zdaleko nejsou hotové a tak...
a tímto se chci omluvit i dopředu, času prostě není dost...

Vaše časově vytížená
Nif

Pocity někdy vypadají trapně, když je napíšete...

19. prosince 2009 v 18:13 | Nif...
Poslední dobou se jenom bojim. Bojim se, že když se někdo pokusí spáchat sebevraždu, tak to zkusí ještě několikrát. Že když je rozhodnutý skončit se vším tady, tak to prostě udělá. Bojím se, že když se pokusíme posunout hranice, tak to bude hrozná chyba. Bojím se v poslední době riskovat. Nechci riskovat. Nechci dělat nic, co bych musela napravovat, protože na to už nemám sílu. Bojím se, že si všechny ty věci na maturu prostě do tý hlavy nenarvu. Že všechno je to stejně nějak zbytečný, i když to tak nemá být.
Jsou to ty Murphyho zákony. Když jste v maturitním ročníku, tak se prostě máte jen učit a makat. Ne řešit problémy s umíráním, s alkoholismem...Někdy to nejde všechno najednou unést...

V rytmu mýho bláznivýho srdce

5. prosince 2009 v 15:02 | Nif...
Nikdo není doma. Piju horkou čokoládu a dojídám bonboniéru (tu dobrou, mořský plody) a poslouchám Beatles, lterý mi hrajou z gramofonu. Ten gramofon je už starej, má blbej zvuk a trochu v něm praská, ale vůbec mi to nevadí. Naopak. Všechny ty zvuky, který vydává, se k těm písním hodí. Všechno tak nějak zapadá do sebe.
Vždycky v těhle chvílích (těch trošku melancholických a poklidných) mám tendenci bloumat v mé choré mysli a trochu rekapitulovat. A někdy je to fajn a někdy to zase bolí a někdy to vůbec nechápu, ale přesto si vždycky uvědomím, že mám docela fajn život, až na některý ty trable a průšvihy...

...titulek to nevystihne...

19. listopadu 2009 v 15:41 | Nif...
Neumím Ti pomoct...nejde to, asi je to na hranicích mých sil...možná Ti pomoct ani neumím...ale co Tě to napadlo? co Tě to jen napadlo?...hodit si fén do vany?...vim, že to tak chceš, ale příště to už nedělej...prosím...

Nejsem zelenou na tvém semaforu...

30. října 2009 v 15:52 | Nif...
Asi v poslední době trpim nějakym sebemrskačskym komplexem, jinak si totiž neumím vysvětlit, proč na Tebe pořád myslim. Když ono je těžký na Tebe nemyslet, když jsi pořád se mnou. Když jsi kamarád. Jo jasně, takhle to i zůstane. Je to vzájemný...aspoň to tak často vypadá. Jenže udělat ten krok dopředu je strašně těžký. Nechci tě nikdy ztratit. Radši budu navždy Tvoje kamarádka než abych Tě už nikdy nesměla obejmout nebo rozesmát...(jsi ráno, co mám zakázáno)....Bolí to, bolí vědomí, že nikdy nebudeš můj...(jsi cukr i sůl, jsi nic, jsi víc, jsi všechno co mám na dně mý lžičky, i hřebík za mými víčky)
...chtěla bych Tě držet a nepustit...a smět Tě vždy rozcuchat...(jsi poslední výdech a věčný nádech)...a nikdy Tě už nevidět smutnýho...

Jo, jsem prostě masochista...v poslední době dost často...je toho moc...ve škole, doma, všude
(nejsem osobní komik plný fórů, tak proč to tak cítíš?)...je to období změn, na který asi nejsem připravená, období kdy mě dokáže rozbrečet i písnička, období....který pomine...

Chci křičet...

24. října 2009 v 22:05 | Nif...
Nesnášim pocit bezradnosti. Když nemůžu pomoct a tak moc to chci. Nesnášim, když se můj kamarád řítí někam hluboko do propasti a já ho prostě už nedokážu chytit.
Mrzí mě to. Tak moc mě to mrzí...

Je to všechno tou divnou zimou

1. října 2009 v 16:46 | Nif...
Mám pořád divný pocity. Takový ty hnusný záchvěvy v těle nebo jak jinak to nazvat...ale to je jedno, tím se zaobírat ani moc nechci.

Poslouchám Bruce a jeho street od philadephia a píšu tenhle článek navzdory tomu, že mi moje prsty tou zimou asi upadnou. Myslim, že by to byla docela škoda.

Ve škole je to pořád o tom samém. Buď jsou tam lidi, který vás hrozně naštvou nebo je tolik učení, že se ničím a nikým nestačíte zaobírat. Maturita je holt maturita. Haha...

Ty mý ruce jsou děsně studený. Ani káva nepomůže. Ani ta teplá mikina. Rukavice nemůžu najít...

saw my reflection in a window and didn't know my own face
will we leave each other alone like this on the
streets of Philadelphia...



 
 

Reklama