Próza

Dialogy I.

24. listopadu 2010 v 0:22 | Nif...
Je tma. Země je už v tuhle dobu studená, chladná. I přes deku cítím, že tráva začíná vlhnout.
Ležíš vedle mě.
"Víš to, co?" Nevim, jestli mám lhát nebo se přiznat. Je to těžký.
Nedívám se na tebe. Doufám, že pochopíš.
"Mělo mi dojít, že ti to řekne."
"Holky si přece vždycky všechno řeknou."
Pořád se na tebe nedívám, ale vim, že si trochu kývnul. Je to takový to vnitřní oko. A bojim se, že nepochopíš.
Přitáhneš si mě k sobě. Hrozně mi bije srdce. Ve tvym výrazu je vidět vítězství.
Nepochopils.

Kouty mého života VIII.

3. března 2010 v 18:56 | Nif...
/ Užívej si každé chvíle. Žádný okamžik se už nikdy nevrátí. Znáte také tyhle věty, ne? /



Na sobě už měla jen spodní prádlo. Jeho ruka jí klouzala po zádech, běhal ji z toho trochu mráz po zádech. Tenhle pocit nemívala. Dnes jakoby vše křičelo, aby toho nechala.
"Dane?" Jemně ho odstrčila.
"Copak, zlato?" Dál jí líbal na krku.
"Myslím, že už půjdu."
"Teď? To nemyslíš vážně!"
"Promiň." Odvrátila od něj hlavu. Bála se, že pozná strach v jejích očích.
"Pospíchám, viď?"
Zavrtěla hlavou. Políbil ji do vlasů a lehl si vedle ní.
"Nechci, aby sis myslela, že jsi jenom někdo další."
Otočila k němu hlavu. "Tohle si nemyslím." Snažila se dát těm slovům větší váhu. Lehce ho políbala na víčko a pokračovala dál přes nos, ústa a krk. Cítila, jak se zachvěl. Jeho ruka se opět vrátila na její záda, jenže teď vedla boj s podprsenkou.
"Co to děláš?"
"Ty to nechceš?"
"Co jsem asi před chvílí řekla?" Sedla si na kraj postele.
"Teď to ale vypadalo úplně jinak. Tohle mi nemůžeš dělat!" Chytl ji za ramena a povalil na postel.
"Mohl bys toho nechat?! Pusť mě!"
"Řekni mi jeden důvod, proč mám přestat."
"Protože nechci!" Tu větu skoro zakřičela. Uvědomil si, co dělá a hned ji pustil.
Sebrala své oblečení ze země. Rychle se oblékala a on mezitím jen sledoval to, co provedl.
"Přehnal jsem to."
Rázně se na něj otočila. "Vážně?!"
"Terezko." Chytl ji za ruku.
"Nech mě!" Vytrhla se mu a rychle zmizela z jeho pokoje.

Kouty mého života VII.

3. března 2010 v 18:55 | Nif...
/Jsou dny, kdy se probudíme a víme, že den bude nádherný. Myslíme si, že celý život půjde přesně podle našich plánů./

"No tak, ospalče."
Cítila jak s ní někdo zatřásl.
"Přece dnešek neprospíš."
"Mohla bych." Poslepu nahmatala budík a podívala se na čas.
"Mami! Není ani osm! A ke všemu sobota!"
"Ale...dneska přece musíš celý den slavit, ty můj dospěláku."
Nezmohla se ani na protestování, jen se vyhrabala z postele, přes pyžamo si oblékla župan a sešla dolů do kuchyně na snídani. Byla přesvědčená, že se na dnešek musí posilnit.

Kouty mého života VI.

3. března 2010 v 18:55 | Nif...
/Láska. Přátelství. Nezdá se vám tohle pro život nejdůležitější?/

Pohupovala nohou. Byla trochu nervózní a tohle bylo jediné, co ji aspoň trochu uklidnilo. Vždycky když s ním byla, přemohla ji nervozita. Usrkla kávy a podepřela si levou rukou hlavu.
"Chceš ještě dort? To kafe se mi zdá málo." Zeptal se a podíval se na nabídku zákusků.
"Káva stačí. Ani nevíš jak dobře mi dělá." Slastně se usmála a on se tomu od srdce zasmál.
"Tak aspoň zmrzlinu."
"Ne. Díky, ale tohle mi fakt stačí."
Zase se trochu napila a on se na ni chvíli díval. Usmál se, když viděl jak její tváře zčervenaly.
"Nech toho." Sklopila hlavu, doufala že takhle své rozpaky zakryje.
"Čeho?"
"Toho dívání. A usmívání."
"Tobě vadí můj úsměv?"
"Naopak."
Podíval se do jejích očí a ruku natáhl k její tváři.
"Jsi strašně hezká."
"Jsi strašný lhář."

Kouty mého života V.

3. března 2010 v 18:54 | Nif...
/ Výčitky svědomí. Každý z nás s nějakou žije./

-Ne. Stastny a vesely. -
Četla si tu SMSku několikrát a stále ji připadala hrozně neosobní. Byla tak odlišná od těch minulých, které zněly přátelsky a přívětivě. Ale tohle, tohle nečekala a bylo jí z toho smutno. Od "incidentu" s Danem ( musela to takhle nazvat, tu svoji náhlou slabost ) se s Štěpánem neviděla. Několikrát si říkala, že za to přece nemohla, byla hloupá a zblblá tím úsměvem a on přece nemá právo ji trestat.
Naposledy si přečetla ty dvě věty a pak je smazala. "Taky hezký Vánoce" řekla potichu a odhodila mobil na postel.

Kouty mého života IV.

3. března 2010 v 18:54 | Nif...
Také jste už někomu ublížili?/

Probudila ji vůně, která se táhla celým bytem. Proto hned první co udělala bylo to, že vstala a šla rovnou do kuchyně. U kuchyňské linky stála její máma a mazala marmeládou čerstvě usmažené lívance.
"Mami? Včera jsem to tak nemyslela."
"Přestaň."
"Vím, že musíš pracovat."
"Mlč."
"Mami. Mrzí mě to."
"Říkám, abys toho nechala. Nechci slyšet žádné omluvy." Opřela ruce o pult a sklopila hlavu. "Je to moje vina. Je mi líto, že pracuju 18 hodin denně. Že nestíhám sebe sama. Že nejsem s tebou. Skoro tě neznám."
"To neříkej. Mami, neříkej to." Chtělo se jí brečet, ale nechtěla ukázat slabost.

Kouty mého života III.

3. března 2010 v 18:53 | Nif...
/Sní každý. Večer nebo ve dne. Ať už spí nebo bdí, tak pořád o něčem sní. Sníme o tom, kým chceme být, třeba i navzdory tomu, že se tím nemůžeme stát. Sníme o maličkostech, kterým můžeme vdechnout důležitost. Sníme o dokonalé kráse, která pro někoho neexistuje. O někom, kdo nás podrží, pomůže, pohladí. O princi v converskách a s pomalovanou kytarou. O dokonalejším místě. Životě./

Toho dne si vůbec nepřišla ničím výjimečná, ačkoli jako jediná v parku měla ty osobitě střelené náušnice a v rukou svírala knížku s básněmi Jana Skácela. Příliš přátelsky, ale na tak jako své srdce. Pohupovala si nohou a pomalu četla. Sedl si k ní a obrátil knihu tak, aby viděl na titul.
"Skácel. Hmm…Je chvíle, která půlí krajinu - pokorný okamžik kdy někdo za nás dýchá."
" Tu mám taky ráda. Ale nejraději mám jinou. Smlouvu."
Trošku se zamračil. " Připomeneš?"
" Někdy se stane, že lidská duše smrdí jak namoklá psí srst. Za to se nerouhám. Chci jen, aby bolest opravdu bolela a slza byla slza."
"To by bylo fajn. Ale mám pocit, že to tak nebude."
"Sním, že ano." Zavřela knihu a otočila se na něj.
"Teď vypadáš, že mi dáš nějakej morální proslov." Zasmál se.
"Štěpáne? Máš někdy strach?"
"Z čeho?"
"Že nebudeš tím, kým chceš být. Že to nedokážeš."

Kouty mého života II.

3. března 2010 v 18:52 | Nif...
/ Lidé se rodí pro spoustu věcí a úkolů. Často na ně přijdou až příliš pozdě, někdy až moc brzy. Mají spoustu potřeb a vlastností, na které můžou být pyšní. A nebo se za ně také stydět. /

Seděla v lavici a nervózně si pohrávala s tužkou. Psali písemku z fyziky na opakování z minulého roku a ona si za nic na světě nemohla vzpomenout, jak se řeší jedna úloha. Porozhlédla se po třídě a všimla si, že ostatní jsou na tom podobně. Jen Adéla psala jako blázen, měla vždycky nadání na fyziku a matematiku. V tomhle ji Tereza vždycky trochu záviděla, ona byla spíš na češtinu a dějepis, zajímaly jí umělecké styly a milovala pero, pastelky a papír. Její máma často říkala, že z ní vyroste umělec.
" Vážení kolegové odložte svá pera a odevzdejte písemky na stůl." řekl nekompromisně fyzikář. Naposledy se podívala na skoro nepopsaný papír (obsahoval spíše jen drobné malůvky) a s povzdechem se zvedla.

Kouty mého života I.

3. března 2010 v 18:52 | Nif...
/ Ve škole procházíte mnoha obdobími, které nejsou příliš lehké. Učíte se na zkoušení, testy a na závěrečné písemky, čeká vás maturita a pak vysoká. A horší je snad jen potkávat nové lidi a celé ty roky s nimi vycházet. /

Šla strašně pomalým krokem ke své třídě. Míjela ředitelnu, nástěnku s nevyhnutelnými akcemi a pár ještě prázdných tříd, které čekaly na své opozdilce. Po téhle chodbě chodila už druhým rokem a pořád si nemohla zvyknout na tu neustálou neosobnost, která ji pořád svírala útroby. Vešla do její třídy a zabrala lavici u okna. Měla tak aspoň docela dobrý výhled na ulici, všechno lepší než se dívat na prázdnou zeď, která byla znečištěná od her s jídlem ( tyhle hry prostě nikdy ze škol nezmizí ).

La Boheme

3. března 2010 v 18:51 | Nif...

Ten krátký příběh se stal před 40 lety a ujišťuji vás, že ho nemůžete znát. Tehdy bylo vše krásnější a Montmartr byl v onen čas přímo výstavní a kvetl společně s šeříky, které nám rostly pod oknem. V jedné zchátralé ulici jsme měli pronajatý malý byt. Měl jen jeden skromně vybavený pokoj, ale nám tehdy přišel jako království. Ne, nevypadal moc dobře, ale bylo to naše hnízdo. Naše. Byl tak malý, že jsme o sobě až příliš věděli. Já, kdo plakal v noci. A ty, ta která pózovala nahá.

Vedli jsme bohémský život, ale byli jsme šťastni.

Většinou jsme sedávali v jedné stařičké kavárně, kam chodili jen mladí umělci. Jako my. Pamatuješ? Všichni tam tehdy čekali na slávu. Pokaždé jsi mi předčítala noviny a mě kručelo v žaludku, ale nikdy jsme nepřestali věřit, že se vše zlepší. Peníze jsme sháněli jak se dalo. Prodával jsem své obrazy za pár franků a nebo v bistrech za teplé jídlo. A ty jsi recitovala svoje básně. Většinou u kamen, tam nám bylo teplo.

Vedli jsme bohémský život, ale měli jsme nadání.

Často jsem překonával bezesné noci tím, že jsem retušoval dizajn linií ňader a křivek boků. Koutkem oka jsme o tebe párkrát zavadil, spala si na rozvrzané posteli a tvá andělská vůně byla cítit až ke mně. Byla jsi krásná. A i když jsi se v noci probudila, nikdy jsi mě nerušila. Jen ráno jsi ke mně sedala s bílou kávou, zahalená jen v prostěradle. Ne schválně. Na víc jsme neměli. Byli jsme tak unavení, ale potěšení. Muselo to být tím, že jsme se milovali. A milovali jsme i ten náš život.

Vedli jsme bohémský život, ale bylo nám dvacet a žili jsme jen pro dnešek.

Když náhodou na svých stařeckých procházkách zavítám na cestu k naší staré adrese, už nebude nic k poznání. Žádné zdi nebo ulice, které znali mé mládí. Vše bude jiné. A z těch schodů, kde jsme vždy sedali se sny, uvidím malý prázdný byt, bez jakékoli památky na nás. A s novou výzdobou Montmartru spatřím jen smutek a šeříky, které jsou už mrtvé.

Bohémský život, bohémský život. Byli jsme tak mladí a blázniví. Vedli jsem bohémský život, ale to nic neznamená…

Hledala jsem Tě...

3. března 2010 v 18:49 | Nif...
Kdepak jsi? Kde se probouzíš a usínáš? Kde se směješ a pláčeš? Kde hrdě tyčíš hlavu nebo pokorně chodíš? Kde žiješ?
Hledám Tě. Všude kde se dá. Prolézám každý temný kout, každé místo. A stejně Tě nemůžu najít. Usínám se smutkem, ale stále ještě s určitou nadějí. A když se probudím jsem hned připravena vydat se na další cestu za Tebou. Někdy přemýšlím proč nehledáš Ty mě. Ale možná, že ano. Jen se naše cesty míjejí. Vždyť existuje jen jedna láska, jedno přátelství, jeden život a jedna smrt.
Hledala jsem Tě s neskrývaným elánem.
Hledala jsem Tě s dávkou své naivity.
Hledala jsem Tě i když jsem si odřela koleno, možná i duši.
Hledala jsem Tě, ale i přesto, že se to nedařilo šla jsem dál.
Hledala jsem Tě a doufala.
Hledala jsem Tě a nenechala si to vymluvit.
Hledala jsem Tě snad všude.
Hledala jsem Tě a bála se, že až Tě najdu, tak se budu bát Tě oslovit.
Hledala jsem Tě se čtyřlístkem v kapse u kalhot.
Hledala jsem Tě...dokud jsem nezjistila, že vlastně vůbec nejsi...hledala jsem Tě...

Možná, že ráj v němž zůstáváš, si ukradla...

14. února 2010 v 10:45 | Nif...
Musíš vyhrát, ne jen tak projít okolo. Nejzábavnější pitomci na vrcholu žebříčku. Ty tvoje létající barvy, tvůj rodokmen. A všechny tvé lekce z historie. (Bono, Please)
 
 

Reklama